Vladimír Mišík

,,Muzika je senzační komunikační fenomén, zpíváni a hraní na ulici před lidmi bývá zkouška a vzrušujicí zážitek, jak pro hudebníky tak i pro posluchače. Moje první skupina “Uragán”, to bylo hraní s kamarády v parku. Buskeři vzhůru do ulic a nechte se objevit. Držím vám palce!”

Vladimír Mišík

Už jako školák při hraní v Letenských sadech, jsem pochopil, že hudba má něco do sebe

Vladimír Mišík je ikona českého big beatu. Málokdo o něm ale ví, že ještě jako školák sbíral první zkušenosti s publikem při hraní v pražských Letenských sadech. “Lidi se zastavili, usmívali se. Takže jsme snad už tehdy rozdávali radost,” vzpomíná.

Nedávno jste oslavil narozeniny, jaké to bylo?

Zrovna jsme hráli v Ostravě. Od jednoho fanouška jsem dostal Tullamore D. E. W. Potěšilo mě to, protože byla patnáct let stará. Tedy koupil ji před patnácti lety, ne že by byla patnáctiletá. Tak budu testovat a ochutnávat s nějakou současnou, abych zjistil, jestli je v tom nějaký rozdíl. Jsem zvědavý.

Jste ikona českého big beatu, ale jako náctiletý jste první zkušenosti s hraním pro publikum začínal sbírat v pražských parcích. Prý jste tehdy hráli Elvise či písničky ze Semaforu. Kolik vám bylo let, co Vám to dalo?

Já jsem začínal v parcích, to je pravda, ještě jako školák, přibližně sedmá, osmá třída. Naučil jsem se základní akordy. Měli jsme, abych tak řekl, občasný hudební soubor. Byli jsme tři, jednou přinesl kamarád takový pionýrský bubínek a štětky, ale jinak jsme měli španělky. Vyhrávali jsme, co kdo uměl - Elvise Presleyho, Semafor. Repertoár jsme měli tak na dvacet minut, pak jsme zase popošli o kus dál a tam to zase zkusili znova. Hlavně to bylo prima, že se na nás usmívala děvčata. Takže jsem pochopil, že ta hudba má něco do sebe (úsměv).

Jaká tehdy byla vaše oblíbená místa na toto hraní? Kde v Praze to bylo?

Jelikož jsem se narodil na Letné, chodil jsem tam do školy, tak jsme hráli převážně v Letenských sadech.

Jak se k vám tehdy chovala policie?

Hrát na ulici tenkrát nešlo, ale v těch parcích nám v podstatě dávali pokoj. To byla taková oáza socialistického klidu. Chodili tam stařečkové a stařenky i páry a kupodivu na nás byli velice příjemní. Samozřejmě jsme tehdy hráli akusticky, většinou se kolemjdoucí zastavili a usmáli se. Takže jsme už tehdy v tom parku trochu rozdávali radost.

Kolik se tehdy dalo takovou činností vydělat?

Jéžišmarjá, vůbec nic (úsměv). Jestli myslíte klobouk, tak to nás v tu dobu ani nenapadlo, protože jsme tehdy nikdo ani žádný klobouk neměli.

Ani otevřený futrál od kytary?

Na ty kytary jsme ani futrály neměli, nosili jsme je už z domu pěkně na krku. Na peníze jsme tehdy ani nepomysleli, vůbec to takhle nebylo míněné. A naše hudební a pěvecká dovednost tehdy ani nedosahovala na to, abychom vůbec mohli po těch lidech chtít nějaký desetník (úsměv).

Hrál jste na ulici potom později, ještě v nějakém jiném období?

Ano, ale už to nebylo to spontánní hraní. Hrál jsem na různých festivalech třeba jako Struny na ulici, ale to bylo už přece jen organizované.

Chtěl byste si hraní na ulici někdy zopakovat?

Když nastane nějaká specifická příležitost, tak bych zkusil.  Člověk má zkusit všechno.

Neuvažoval jste o téhle formě hraní, když jste měl oficiální zákaz?

To ne, v té době to nebylo podporované. Ono někdy stačilo jen po té ulici chodit a vypadat divně. Policajti přišli a už vás legitimovali.

Chodíte si teď někdy poslechnout pouliční hudebníky?

Občas mě blaží, když jdu po městě a slyším někoho, kdo hraje docela fajn. Zastavím se a občas vyndám i tu desetikorunu. Chápu, že spousta lidí takhle putuje i po světě, někde zahrají na ulici a zase cestují dál. Je mně to sympatické.

Objevil jste v Česku, nebo v zahraničí nějaké pouliční hudebníky, o kterých jste si říkal, že opravdu válí? Třeba koho?

Nikdy mě nenapadlo zeptat se jich třeba na jméno. Viděl jsem jednu senzačních partu na Václaváku. Hráli takový jazzově laděný kavárenský poklid, to se mi líbilo. Dokonce jsem si říkal, že bych si je klidně pozval jako předkapelu.

Hodně se mi líbí taky takový človíček, který hrál na Staromáku a Václaváku. Má takový zvláštní druh flašinetu a zpívá jakoby staropražské písničky. Zároveň to zní jako takové irsko-moravské popěvky. Je úplně senzační.

Co může dát začínajícím muzikantům hraní na ulici. Co to dalo vám?

Může to být ten první krůček, pak přijdou kluby a nakonec to můžou být i stadiony.

Co si myslíte, že hudebníky láká, že se seberou a stoupnou si na ulici?

Chtějí si ověřit, jak to lidi zaujme. Navíc jde o specifický prožitek, je to způsob života, který je mi sympatický, ačkoli ho neprovozuji.

Co může pouliční hudebník přinést do veřejného prostoru?

Když je ten muzikant zajímavý, tak to samozřejmě oživuje veřejný prostor. To pozastavení v městském způsobu života má někdy svůj dobrý smysl.

Jak jste svého času vnímal hraní na ulici Jaroslava Hutky nebo Petra Kalandry, Co to tehdy lidem dávalo, jaká byla společenská situace?

To bylo to uvolnění šedesátých let, dobře si pamatuji, jak hráli v Platýzu i na Karlově mostě. Bylo to bezvadné. Petr Kalandra s Jardou Hutkou prostě pěkně seděli na zemi, zkřížené nohy a hráli svoje folkové pecky. Byl jsem asi na dvou těchto hraních, okolo nich panovala skvělá atmosféra, lidi se usmívali, bylo to senzační.

Vzkazy od fanoušků

comments powered by Disqus

Kontakty na umělce

Spřátelené weby
Busking.cz The Busking Project Buskerville