René Planka: Zápisník pouličního hráče - zkušenosti s buskingem v Německu

Datum vydání:

Zajímavá postava českého buskingu, originální umělec René Planka, kterého z našeho blogu již určitě znáte, zajímavě popisuje své zkušenosti s hraním v roce 2014 ve 3 bavorských městech.

Regensburg  

Začnu dovětkem a předběhnu s informací, kterou jsem obdržel od jiného českého muzikanta, dva dny poté co jsem v Regensburgu hrál. Město má velice striktní kodex buskingu. Nelze hrát od 12:00 do 16:00 hodin, vyhrazený počet míst, kde se hraje, člověk může být na jednom místě max. 30 minut a podruhé se na stejné místo vrátit nemůže. Samozřejmě je nutná licence. Při porušení pravidel vám zabaví vybrané peníze a klidně i hudební nástroj.

A teď jak jsem to provedl já. Dorazil jsem něco kolem druhé odpolední. Vybalil se bez povolení do jedné z uliček centra. Hrál dvě hodiny v kuse do 16:00, než mě vykopl místní popový kvintet. No bohu díky (teď už si ty souvislosti dávám do kupy). Pak jsem je slyšel a viděl ještě dvakrát na odlišných místech (blik). Načež jsem se vrátil zpátky a hrál na nepovoleném místě poblíž toho původního další hodinu a půl. No inu měl jsem dost štěstí, že mě nikdo nenapráskal. A co se toho dne ještě událo? No jako vždy jsem rozveselil nejednu místní děvčicu, potkal maďarského cikána, který mluvil obstojně česky, žije čtvrt století v Německu a nedonesl mi slíbené pivo. Dále halekající arabian hloučky (naštěstí bez výbušnin) a výbornou swingmišmaš kapelu z Bristolu, která zde hrála po skončeném Buskerském festivalu (zase jsem něco o pár dní minul).

Amberg  

Nächste bavorská zastávka má jméno Amberg. Čtyřicetitisícové město s pěší zónou dlouhou jak tasemnice a gigantickým kostelem v centru, by se zážitkově nijak extrémně nevymykalo normálu, nebýt toho, že jsem zde ihned po příjezdu potkal českého kolegu s harmonikou u huby a kytarou v ruce. Ten člověk by se rozhodně měl živit jako vypravěč a ne hudebník. Po hodině kecání o jeho veleúspěšných cestách a hraních po Evropě, jsem nabyl pocitu absolutního lempla a většinu věcí mu s naivitou dítěte sežral.  Měl jsem sice pochyby, jelikož vypadal zhruba takto: seprané triko, pupek, kroksy a soucitné psisko. Nic z toho nenaznačovalo zajištěného pouličního hráče, ale po těch všech informacích, co na mě vychrlil. Běžně prý vydělává stovky euro, akorát zrovna v tomhle městě se mu nedařilo, což podložil vtipnými argumenty typu: město vyzvalo prostřednictvím novin lidi, ať nepřispívají muzikantům, protože se zde údajně přemnožili slovenští harmonikáři z Rimavské Soboty a bylo jich tu víc jak potulné zvěře. Těch historek bylo tolik. No dalo by to na plnohodnotnou brožuru. Po ukončení konverzace jsem se šoupnul dvě sta metrů od něho na mnohem mrtvější místo, ale furt hratelné. Po pár hodinách jsem se vrátil zpátky k fantastovi. Koulel očima a nenápadně se vyptával na výdělek, poslechnul si jednu českou písničku v mém podání a zdrhnul. Schluss.

Weiden 

Přesun na sever měl jediný důvod. Potvrdit nebo vyvrátit lukrativnost hraní v tomto městě. Ne, že bych čekal zázraky, ale přeci jen pokud člověk nezkusí, nikdy neví. Nezačalo to bůhví jak skvěle. Ráno jsem se málem poblil v autobuse, který jsem měl sice sám pro sebe, ale co z toho, když vám zrovna moc nesedne. Vyskočil jsem na první městské zastávce a vydýchával se ze zelené do původní barvy. Po průchodu zarostlou branou, jsem zakotvil v staré zarostlé radnici, kde mě ženy, které naštěstí zarostlé nebyly, odkázaly na radnici novou, zde jsem si musel vyřídit povolení. Po hodině čekání, zbytečném kopírování pasu a zbytečné byrokracii, jsem poprvé v životě zaplatil za povolení k hraní. 10 euro nebylo zrovna málo, ale v té době jsem byl ještě dost zásobený naivním optimismem. Jelikož jsem se musel každých 30 minut „točit“ z místa na místo, zakotvil jsem hned u městské brány. Začátek bída, lidi na mě kašlali asi tak stejně jako všude, po druhém přesunu jsem zjistil, že mám za dvě hodiny vyděláno akorát na to, do čeho jsem investoval (jízdenka a povolení). Což nebylo zas tak úžasné. Bylo potřeba vydělat dalších 10 euro na cestu zpátky, abych byl vůbec na nule. Procvičil jsem si sadu německých frází, nakoupil jídlo a zrovna, když jsem se chystal k provizornímu obědu, začalo brutálně pršet. Déšť se stupňoval a po 10 minutách, kdy jsem dožvýkal zmoklý chleba, dosáhl maximální kadence. Taková masáž, jako by vám měli stáhnout kůži z těla. Koupel jsem měl za sebou, tak tedy hurá zpět do města. Opřel jsem se do toho, ale pátku navzdory jsem byl rád, za těch posledních 12 euro, co mi přistálo ve futrálu. Město se se mnou rozloučilo stylovou ignorací, kdy mě při nákupu jízdenky (pět minut vhazování mincí do automatu) stroj seznámil s informací, že více drobných není schopen pobrat a všechno pěkně vyflusal zpátky do kastlíku. Stačilo, stačilo.

 

Diskuse k článku

comments powered by Disqus
Spřátelené weby
Busking.cz The Busking Project Buskerville