René Planka: Zápisník pouličního hráče - Valašské Meziříčí, Šumperk, Prostějov

Datum vydání:

René Planka - umělec na volné noze, fotograf a busker. Dreamer, co se nebojí a jde svou vlastní cestou

 “Cítím se nejlíp. když můžu hrát před neznámou masou lidí a můžu jim něco předat a v tom davu se najde někdo, komu můžu zlepšit náladu nebo otevřít oči. A to všechno můžu dělat, kde chci, na ulici, na nádraží, v hospodě nebo třeba ve vlaku, prostě vytáhnout kytaru a spontánně bez nějakých obstrukcí tu hudbu předat."

René se s námi již v minulosti podělil o zážitky při buskování v Anglii nebo Německu.
V loňském roce putoval po 19 městech České Republiky a BuskerJam jeho cestování podpořil.
Nabízíme Vám jeho zlušenosti, které poeticky sepsal a přidal svoje fotky, dokreslující atmosféru. Třeba Vám jeho vyprávění pomůže při rozhodování, kam v létě zajet buskovat. 


Valašské Meziříčí alias Valmez 15. 5. 2015

Po dvou letech zpátky. Bál jsem se o nedostatek zážitků, ale dostalo se mi jich požehnaně. Město vypadá furt stejně, jen ten plac na hraní u mostu je zarostlejší (stejně jako já). Přitáhl jsem kombo a elektrickou kytaru, pustil se do Nohavici, když tu mě po dvaceti minutách vyruší zvuk zesílené harmoniky. Otočím se a padesát metrů ode mě notoricky známý obličej osmahlého hráče z Olomouce. Bylo mu naprosto jedno, že se navzájem přehlušujeme, tak jsem se sebral podniknout domluvu, která vyústila v jeho agresivní mobilizaci. Kudlička sice nevypadala zas tak nebezpečně, ale bodnout s ní na pravé místo by dokázalo udělat pořádnou paseku. Nechal jsem to být a šel hrát dál. Blbá zkušenost byla rychle zapomenuta. Zastavila se u mne Ája, s kterou jsem si výborně pokecal při polední kávě (díky za ní). Neméně kouzelná byla skupina dětí z mateřské školky. Paní učitelka poprosila o dětskou píseň, tak jsem dětem rychle objasnil základní fakta o tom, co je to blues a jedno šnečí jim rovnou zahrál. Nadšení obrovské, takže přídavek a pak už rozloučení. Paní učitelky mi přispěly „na provoz“, ale nejlepší byly bezkonkurenčně spontánní reakce dětí, které neměly chybu. Když jsem odcházel, harmonika byla stále v provozu, teď už si může užívat svůj upachtěnej flek, já letím dál. Cestu mi budou zpříjemňovat chutné govardhánky. Že nevíte co to je? Optejte se strejdy Googla.


    
Šumperk 19.5.2015

Mé ranní peripetie ohledně cesty z Olomouce do Šumperka by probudili i mrtvého (pokud by byl na mém místě). Za pomoci tramvaje jsem dojel na hlavní nádraží (Olomouc), kde bylo k nemilosti mé maličkosti zjištěno, že jsem si doma zapomněl peněženku. Jedu tedy tramvají zpět na byt a stejným způsobem jsem se měl vrátit podruhé k nádraží. Jedna šalina mi ujíždí, spěchám na další zastávku, nic, jdu dál, ujíždí další a tak to šlo celou cestu, takže z toho byla „příjemná“ 5 km procházka. Uvařen ve vlastní šťávě sedám do vlaku a hurá směr cílová destinace. Osobák přes Uničov nikterak nespěchá. Krátím si cestu brnkáním na kytaru, když tu ke mně přichází milá dáma, kolegyně zpěvačka, a že zrovna shánějí kytaristu do kapely. Nejsem proti žádnému seskupení muzikantů, tak souhlasně kývám, uvidí se, co z toho bude. V ulicích Šumperka se usazuji až o půl dvanácté, což je asi nejdebilnější čas k hraní. Blíží se poledne, obědy, obchody zavírají, lidé mizejí a ještě to vedro. No ale nic naplat, za blbost se platí. Abych moc nefňukal, nebylo to zas tak špatné.  Peníze jsem nějaké vydělal (nejčastější reakce adolescentů: „ty vole, on tam má čtyři padesátky“). Poprchávat začalo, až když jsem se o půl třetí balil, a otravně neodbytná individua tentokrát zůstala doma. Mise splněna.

Prokletý Prostějov 28. 5. 2015

Sám sobě jsem si před necelým rokem slíbil, že do Prostějova po předchozích zkušenostech a incidentech už nepojedu. Udělal jsem výjimku a vstoupil zpátky do stejně zakalené a smrduté řeky, tentokrát již definitivně naposledy. Nevím, jestli je to jen má personální kletba nebo Damoklův meč visí nad celým městem, ale stálo to za pěkné houno už od začátku. Místo rozkopaného Prioru rozkopané celé náměstí. Sedám tedy na roh kousek od radnice a začínám hrát. Skoro hodinu mě otravují tři indická mláďata, cpou se k futrálu a mikráku, omezují osobní prostor a žvatlají kraviny. Fajn, snažím se být v klidu, a když konečně s rodiči mizí, přijede přímo přede mě dodávka. Dostávám výrazný echo efekt a sleduji kolemjdoucí lid. Nikdo nevypadá bůhví jak odvařeně a na mně se podepisuje únava (absence oběda). Prozatím balím a letím do Billy pro pověstný klobás z kobyly. Jediné klidné místo hrací naproti Prioru zabírá kolega, prohodím s ním řeč a po degustaci pepřenek odcházím 300 metrů od něj, nějak na půl cesty mého původního stanoviště.

Část druhá. Připravuju se, spouštím kombo a pracanti od naproti startují sbíječku. Stop, nedobrovolná pauza. Když se vše o půl šesté utiší, mohu začít konečně hrát, ale žádné terno se nekoná. Hudba se příjemně rozléhá prosluněným večerem, leč lid je jaksi lhostejný. Zisk nic moc, nálada rozpačitá a já jsem upřímně rád, že mám dnes dohráno. Z těch prostoduchých řečí a pohledů mám vyžraný slušný kus mozku. Jo a jako třešnička na závěr. V půlce jedné české písničky ke mně přichází postarší pán a začíná na mě ječet, ať zpívám česky, co to má sakra být J?¨

 

 

Diskuse k článku

comments powered by Disqus
Spřátelené weby
Busking.cz The Busking Project Buskerville