René Planka: Zápisník pouličního hráče - Přerov, Kroměříž, Zlín

Datum vydání:

René Planka - umělec na volné noze, fotograf a busker. Dreamer, co se nebojí a jde svou vlastní cestou.
Přečtěte si další pokračování z buskování po českých městech.

Přerov 4. 6. 2015

Od minulého výjezdu se ručička teploměru vyšplhala minimálně o deset stupňů vzhůru, proto přirozeně padlo rozhodnutí dostat se do Přerova již kolem deváté ranní, abych předešel nucenému usmažení zaživa. Naštěstí se má pěší, centrální, hrací křižovatka nacházela ve stínu, měl jsem tedy vyhráno i v tomto směru. Cca po půl hodině přišla první zrada. Neznámý subjekt tasí proti folku solidní nálož techna a trance, z čehož jsem usoudil, že zřejmě nesnesl mé drzé narušení jinak klidné a mrtvé atmosféry pouličního dopoledne. Jeho volume se však drželo rozumné míry, proto jsem pokračoval dál. Sakra, další zrada. Jinak vítaný vítr mi na padesáti metrech roznáší všechny letáky z futrálu, má reklama byla zadupána do země. Po nuceném sběru se na mě další negativní karma již odmítla vyřádit. No a koho zajímavého jsem tentokrát potkal? Mlaďocha, kterému jsem propůjčil mikrofon na ukázku jeho beatboxu a taky kvůli tomu, aby mikrofon poznal i jiné sliny než mé. Dále stejně zarytého milovníka Claptona, jemuž jsem ze zaujetí jednu bluesovku od Erika vystřihl. Civící holčičku s opravdu těžko definovatelným výrazem ve tváři (který však stál za to!). Paní, co si se mnou zapěla „Bahama rum“, a mladé policisty, kterým jsem nevadil, jen mi sesbírali data z občanky. Hrál jsem něco přes 3 hodiny a samozřejmě jsem velice rád, že počáteční negativní tendence negradovaly a já mohl dohrát vše, co jsem měl v úmyslu. Je něco kolem půl třetí, mé tělo se stále neúměrně zahřívá (ani vyplazený jazyk už nepomáhá) a tento zápisek dopisuji zhruba 6 vteřin před zastavením vlaku. Dobré načasování je základ.

Kroměříž 11. 6. 2015

V Kroměříži se dnes nic bůhví jak dramatického nestalo. To jen takové kraťoučké zakončení do začátku. Nebojte se, dostanete svou dávku slov. Přihodím pár minulých reminiscencí z obdobných návštěv, abych nepsal jen o tom, jak hezky svítilo sluníčko a jak si lidé nosili košíky s jahodami (které jsem si také koupil). Důležitý je fakt, že jsem tu měl být již včera, ale vlivem různých okolností (zdraví + má blbost), jsem návštěvu o den posunul. Jakmile se mé tělo rozložilo na oblíbeném plácku u masny, zapotácel se kolem mě jakýsi bezdomovec trpící těžkou samomluvou. Jeho monology nepostrádaly určité napětí a gradaci, z čehož jsem usoudil, že už takto konverzuje notnou chvíli. Také mě „nečekaně“ zklamala předpověď ČHMÚ a z totální oblačnosti na celém území Moravy se vyklubalo totální jasno prosté sebemenšího mraku. Šlo se pouličně opalovat. Po necelých třech hodinách za mnou přišel pán z křesťanského knihkupectví. Prý bych se mohl už přesunout. Nacházím smír a slibuji zahrát poslední tři písně.

Teď přijdou ty reminiscence! Z křižovatky Vodní ulice se mě snažilo odstranit nemálo hudbu nemilujících subjektů. Prvně jde o to, že místo u masny, kde hraji, je můj třetí spot na ploše 20x20 metrů. Nejdřív jsem byl odvelen od výlohy banky, kde jsem rušil horlivé pracanty. Druhé místo před papírnictvím mi vydrželo skoro rok, ale majitel krámu řekl stop. Mé sporadické hraní (ne více jak 1 za měsíc) mu údajně kazilo kšefty a odlákávalo zákazníky:). Dále na mě řvala velice sprostě a démonicky jakási ženština, no a minulou návštěvu jsem zažil opravdu „duchaplný rozhovor“ s dvěma místními frajery o tom, jaká jsem ostuda společnosti a vyvrhel.  V tomto městě se nenudím!

P. S. Na ten automat na mluvení, o kterém jsem se zmiňoval na začátku, jsem ještě jednou narazil na zahrádce nádražky. Stále měl plnou hubu sprostých souvětí. 

Zlín 12. 6. 2015

Jezdit hrát po okolí je potřeba, proto jsem stejně jako včera vyrazil na cesty. Domovské Olomouce si ještě užiju až až, dnes dobývám Baťův Zlín, kde je mimo jiné velmi příjemné kryté místo k hraní v podchodu za autobusákem a zde jsem se také usadil. Minulý rok onu myší díru opravovali a jsem za to rád. Bordelu a vrstev špíny tam bylo habaděj. Čiperně jsem přijel hned v 9 ráno. Mám tu totiž smíšené zkušenosti s místním postarším harmonikářem a chtěl jsem si zahrát dřív, než kdyby se náhodou zjevil a začal rušit mé kruhy. Ono příběh je to takový. Má první návštěva Zlína (tak 2 roky zpět) nabízela parádní hraní na místních hustě zalidněných trzích. Vše šlo podle plánu, než se zjevil on. Začal rozbalovat harmoniku vedle mě a pak arogantně procedil, ať táhnu do pr…., když nemám povolení k hraní. Teď přijde obrat.  Podruhé jsem ho potkal po letošní zimě. To mi hodil peníze do futrálu, popřál štěstí a zmizel hrát jinam. Cosi se v něm zřejmě zlomilo. Potkal jsem ho i dnes a světe div se, asi se z něj opravdu stal dobrák. Znovu jsme se v pohodě domluvili a on šel hrát na trh. Ještě před ním jsem potkal (byl potkán, ne potkan) pár milých dam, které byly fascinované mou produkcí, což mě upřímně potěšilo a dodalo sil do dalšího hraní. Také mě pobavila reakce jednoho dědy. Když uviděl, jakou hromadu věcí s sebou tahám, nemohl uvěřit, že nemám nosiče. Renkovo tradiční tříhodinové hudební okénko skončilo v 12:15 a momentálně sbírám síly skrze relaxační zírání na kašnu v prostorách náměstí.

Klapka. Tak jsem se hecnul a po hodinové pauze znovu začal ladit nástroj. Malá změna, dám odpočinout uším obchodníků z podchodu a přesouvám se ven za roh. Slunce pekelně peče, ale nevzdávám to a ještě si necelé dvě hodiny střihnu. Kromě peněz mám černý ksicht zdarma, tři sparty a další pozitivní ohlasy do sbírky. Teď už ale balím, jsem na chcípnutí a to své jsem tu oddělal. 
 

 

 

Diskuse k článku

comments powered by Disqus
Spřátelené weby
Busking.cz The Busking Project Buskerville