René se s námi podělil o svoji prozatím nejdobrodružnější a nejdelší cestovatelskou zkušenost, kterou realizoval jak jinak, než za asistence své letité zrcadlovky a kytary.
Oxford 21-24.5.2014
Po ultra rychlém vyřízení průkazu k hraní (jeden den, namísto 14 dnů) a vstřícnosti úředníků (ČR se má co učit), prolézám brožuru s určenými místy k hraní. Je jich osm, což je stále dost, navzdory tomu, že je toto turisty přehlcené město, muzikanty poměrně obsypáno. Razím si to k večernímu hraní u nejstarší budovy ve městě. Je sice po sedmé, ale ulice je stále přeplněnou řekou lidí. Odezva na The Doors a pár Dylanů je poměrně dobrá. Společnost mi dělá jakási osmahlejší bezdomovkyně, oblečená v pestrobarevném outfitu a vyžaduje ode mě nějaké peníze. Když odvětím, že sám mám tři děti, které živím, naléhá ještě víc s tím, že když dokážu uživit je, určitě zbude něco málo i pro ni. Některé nic nedělající existence jsou opravdu neodbytné.
Druhý den jsem si zalezl na nejklidnější plácek do zadní uličky u kostela a vchodu do obchodního centra. Ještě než jsem stihl rozbalit aparaturu, doporučil mě jakýsi křesťan, abych se přesunul o kus dále, jelikož za čtvrt hodiny dorazí několik aut, jejichž parkovací místo jsem okupoval a že by mně tedy hrozila eventuální srážka. Přesouvám se pod strom. Hraju Claptona, Stinga a nakonec pár českých vypalovaček. Ty mě baví hrát nejvíce, jelikož se milerád kochám nechápavým pohledem kolemjdoucích, jimž se v hlavě rojí myšlenky typu: co to je sakra za divný jazyk, linoucí se z komba. Osvěta musí být.
Poznámka pod čarou, zhruba deset minut po příjezdu do Oxfordu, jsme se potkali s excentrickým zrzkem z Dánska, který právě stopem přicestoval z Irska. Zajistili jsme mu ubytování u naší hostitelky, dostatečně si zajamovali a obohatili kolemjdoucí, na cestě do centra, směsicí těch nejlepších hitů z let 90. Let v A cappella podání. První člověk, který měl snad úplně stejnou hudební databázi v hlavě, co já :).
Představujeme nový projekt - externí odkaz tohoto umělce, který by si zasloužil podporu.
