Neustále zástupy turistických ovcí okupující celé centrum nedovolili vychutnat si krásy města, tak jak by si člověk představoval a nějak podobně ošemetné to bylo i s hraním (až na malou výjimku). První den jsem si nezahrál vůbec, město bylo obsypané všemožnými umělci i „umělci“. Spousta příšerně kvílejících repetitivních dudáků v pestrobarevných ohozech, ocvočkovaná dáma hýřící barvami, rychlo malíř se spreji, magor žonglující s motorovkou a noži, úchylné divadelní představení Edinburghské „lady gaga“ a kastráta (aspoň podle hlasu), plus spousty dalších instrumentalistů. Nechal jsem hrát ostatní a zahrál si jednou a naposled pouze den druhý, kdy jsem se domluvil s hrajícími muzikanty u galerie umění, na hodině, kterou darovali mému recitálu, než jsme se zase vyměnili. Hrálo se dobře, lidi dokázali ocenit, když někdo uměl a jedna fanynka mi přispěla dokonce dvakrát. Po mé odkroucené hodině, jsme si poslechli ještě koncert mixu elektrické kytary a dud (kapela spinning blowfish = výborné!) a pak se odkodrcali na super výhlídku kopce Calton hill, kde jsme díky hraní a zpěvu na lavičce, poznali partu Slováků, s kterými jsme si užili poslední večer v Edinburghu. Hurá zase dál.
