René Planka: Zápisník pouličního hráče - 8. část - Newcastle upon Tyne

Datum vydání:

Po dvou industriálních velko-nudných městech, jsme zakotvili v nejsevernější části Anglie, v městě pod Hadriánovým valem, nad klikatící se řekou Tyne. Už předem jsme skrz internet přijali informaci o povoleném hraní v ulicích, takže jsme se rovnou po příjezdu vrhli na průzkum centrálních částí. 

 Živo tu je, krom éterické písničkářky s vysokým hláskem, jsme narazili na borce, co bubnoval na obrovskou sadu kbelíků, cingrlátek apod. Měl výborné rytmické cítění a byla radost ho poslouchat. O to děsivější bylo nalezení postaršího pána, který zpíval z polootevřené garáže, jakýmsi divným jazykem. Po minutě koncentrace jsem si uvědomil, že je to angličtina a písnička od Beatles, ale tak děsivá kombinace intonace, výslovnosti  +  kvílení, to jsem ještě neviděl. Na mé hraní bylo brzy, takže jsme se přesunuli k našim malajským hostitelům, s úmyslem vrátit se večer. Tak se i stalo, našel jsem si plac na rušné a populární hráčské pěší zóně a pustil se do hraní. Začátek nuda, ruch a žádná sláva, poté to začalo být zajímavější. Hlavně díky mladému bezdomovci, který mě poslouchal přes hodinu a po jedné mé autorské, pomalé písničce, za mnou přišel, ať to nehraju, prý je to píseň, kterou měla ráda jeho údajně již mrtvá dcera. Lhát uměl dobře, poslal jsem ho do háje, když se mu to nelíbí a málem jsme se kvůli tomu do sebe pustili, vyhrožoval mi rozmlácením kytary o hlavu, což jsem, ale s klidem zamítl a nějako situaci urovnal (nebylo to poprvé). Druhý zážitek mě zprostředkoval čistící vůz, který by mě přejel futrál, nebýt pohotové reakce a znudění hoši, co v koridoru ulice hráli fotbal, nehledě na kolemjdoucí a křehká skla vitrín. Na první den poměrně solidní sranda.

Druhý den jsem se poflakoval po městě na vypůjčeném kole, takže když jsem konečně začal dráždit svou kytaru, bylo již něco po sedmé. Šel jsem na stejné místo, jako včera, ten den mi však přáno nebylo. Jednu část zóny okupovala rachotící zvedací plošina, v druhé části dělali šílený bordel stěhováci a ke všemu se po půl hodině objevil starý známý čistící vůz. V devět jsem to naštvaně zabalil, neslyšel jsem pomalu ani sebe, a vymyslel náhradní variantu s přesunutím na klidné nábřeží řeky Tyne. Ten nejlepší flek zabral chlápek s těžko definovatelnou psychickou poruchou. Krom falešného kvílení, vydával během písní různé zvuky zvířat, křičel nesmyslná hesla a kroutil se a skákal na místě. Posunul jsem se o tři sta metrů od něj, zapnul aparaturu a jal se hrát. Všechno má své plusy a minusy a výměnou za ulici v centru, se mně naskytl krásný západ slunce, kterým jsem se během hraní mohl kochat. Hrál jsem zde od cca 21 do 23, což je asi mé nejpozdější pouliční hraní v životě. Čím den završit? Zážitkem, kdy se u mě zastavili novomanželé, a jedna jejich kamarádka (zpěvačka) si střihla úžasné solo přes můj mikrofon. Nevím, co to bylo za píseň, ale aspoň jsem ji doprovodil perkusemi na tělo kytary.

Třetí den jsme se vykopali zase pozdě, zdrželi se v discovery museum a měli být zpátky kolem osmé, kvůli domluvené malajské večeři u našich hostů. Ozvučil jsem (znovu nábřeží) hodinou hraní, vydělal na čtyři cheesecakes a byl poměrně spokojený, Newcastle stojí za to shlédnout.

 

Diskuse k článku

comments powered by Disqus
Spřátelené weby
Busking.cz The Busking Project Buskerville