René Planka: Zápisník pouličního hráče - 5. část - Swansea

Datum vydání:

Kéž by to v každém městě fungovalo s takovou samozřejmostí a rychlostí jako tady. Přifrčeli jsme busem, došourali se k info centru, které bylo pár metrů od nádraží, a hned vedle v kanceláři mě ženština na počkání vystavila zdarma průkaz k hraní

Stejně jako v Oxfordu, i tady jsem dostal mapu míst, kde můžu hrát. Je jich pět, což bohatě stačí, muzikantů jsem tu zatím potkal jen dva kusy, o místa nouze nebude. S druhým z nich jsem se dal do řeči, jelikož trpí stejným defektem jako já (levoruký kytarista). Valil na elektriku výborný melodický linky k různým songům, a že jich uměl! Ale Lidi na něj celkem kašlali, protože hrál v onom prokletém poledním čase. Hodil jsem mu po vzorku od většiny britských mincí, zasloužil si je.

Vrátil jsem se na jeho místo kolem páté večerní, s úmyslem taky udělat nějaký ten bugr. V příručce mně radili, ať jsem zdrženlivý k hlasitosti aparatury, ale co na plat, když se v podvečerních hodinách pěší zóna změnila na regulérní průjezdní ulici. Když jsem zrovna nehrál, oslovoval jsem mikrofonem kolemjdoucí nebo strašil hlubokým hlasem skupinu dětí, jež mě třikrát za tu hodinu a půl, míjela. Taky mi byl nabídnutý sáček s pečivem a čímsi co jsem na dálku nezaostřil, zdvořile jsem odmítl, jelikož jsme ten den udělali poměrně veliký Tesco nákup a jídla jsme měli tolik, že to Evě málem urvalo ruku, během našich dlouhých přesunů.

Druhý den jsme se poflakovali po kopcích za městem, v centru na stejném místě jsem to rozbalil až o půl šesté, kdy to tam začínalo chcípat. Prvních několik songů na mě všichni házeli bobek, ale pak se to rozjelo a vše šlo fajně. Posluchačů se našlo dost. Radost jsem udělal postarší dámě, která mě poslouchala přes hodinu, asijskému páru, ale úplně nejlepší byl krapet připitý Angličan, který si chtěl párkrát na kytaru zahrát a za boha nemohl přijít na to, proč mu kytara nezní. Samozřejmě jsem mu neprozradil, že jsem levák s otočenými strunami, místo toho jsem to korunoval historkou o prokleté kytaře, na kterou můžu hrát jenom já. Večer byl završen poslechem parádního bluesmana v nedalekém music baru „The Scene“ a popíjením točeného piva Foster.

Třetí den byl specifický tím, že mi počasí vůbec nepřálo. Každou chvíli se střídalo slunečno s deštěm, což mi však vrásky nedělalo, jelikož jsem posunul své působiště o pár metrů dál a hrál jsem, krytý širokým přístřeškem. Cíl byl jasný, měl jsem něco přes hodinu na to, abych vydělal na kafe ze Starbucks, které jsme si chtěli s Evi dát. Navzdory úplně minimálnímu počtu kolemjdoucích, jsem nasbíral dost na šest velkých cafe latte, zbude dost do budoucna :). Děkuji Swansea, hraní zde bylo perfektní a bezchybný. A atmosféra písčitého pobřeží, wow. 

P.S. Pobavil mě kluk, který ke mně přišel, když jsem nastavoval aparaturu a ptal se jestli už končím (18:00). Když jsem mu řekl, že teprve začínám, nechápal , co jsem za magora, který si vleze do skoro prázdné ulice, kde sotva kdo projde. No mám své know how a ne každý to pochopí :)

Diskuse k článku

comments powered by Disqus
Spřátelené weby
Busking.cz The Busking Project Buskerville