René Planka: Zápisník pouličního hráče - 3. část Norwich

Datum vydání:

Norwich 27.5-2.6.2014

Ve městě jsme se neplánovaně zdrželi o dvě noci déle, takže tím pádem bylo mnohem více času na hraní a poznávání. 

První kontakt s centrem nám zprostředkoval zkušenost s velikým množstvím kytaristů, což mě utvrdilo v tom, že hrát během rušného poledne a odpoledne nemá moc smysl, kort když jsem muž s kytarou a kombem, kterých tam bylo požehnaně, v záplavě přeplněnosti a hluku. Přesto jsem to zkusil, vybral si neskutečně špatné místo a snažil se znovu Anglány učit trochu té češtiny. Zaujal jsem pána, který si pro změnu myslel, že jde o portugalštinu, co to sakra?. Ve dvě jsem to zabalil a nechal si zbytek energie na večer. K hraní jsem si vybral krásnou klidnou podvečerní „london street“ a zakotvil u obchodu s Rolexkama. Hrálo se nesrovnatelně lépe, nějací vtipálci mě do klobouku, krom peněz, hodili i sluneční brýle, budou se hodit. Zabalil jsem to ve chvíli, kdy počet kolemjdoucích klesl na méně než jednoho za minutu.

Druhé večerní hraní jsem se takticky posunul před vyhlášenou italskou restauraci Jamieho Olivera. Výborný flek, který byl nezabraný, a navíc se jednalo o malou křižovatku, kde se mísí několik ulic. Od těch, kterým má hudba napomohla k trávení Jamieho těstovin, mi bylo přispěno „na provoz“, vrcholem byl pak černoch, který se ujal toho, dělat mi po dvě minuty promotéra a z plných plic hulákal, ať si mě všichni přijdou poslechnout, jak je to úžasné, že to musí slyšet každý a zároveň něco přispět. No snaha se cení, jedna libra navíc z toho byla :D. 

Poslední hrací chvilka padla na nedělní večer, kdy bylo centrum podstatně méně obložené lidmi i kolem páté odpolední.  Do šesti jsem hledal plac a nakonec usídlil přímo u tržiště, kousek pod radnicí. Vtipné bylo to, že ještě než jsem stihl zahrát první píseň, rozezněla se kakofonická zvonkohra místního božího chrámu, která trvala neuvěřitelných 40 minut. Což je jak mnozí uznají, hodně velký rozdíl, oproti několika kostelních „bim bam“ u nás v ČR. Kolem sedmé, když jsem se začal rozehrávat, už ulice zeli prázdnotou, ale to mi náladu nekazilo, potěšil mě britský pár, který mě upozornil na to, že jsem jediný člověk, na kterého mezerou dopadá sluneční svit zapadajícího slunce, kdy všechno v okolí dvou set metrů bylo ve stínu. To byla chvíle, kdy jsem si opravdu připadal jako Bůh i když jsem ten den božsky rozhodně nehrál.

Představujeme nový projekt  tohoto umělce, který by si zasloužil podporu.

Diskuse k článku

comments powered by Disqus
Spřátelené weby
Busking.cz The Busking Project Buskerville