René Planka: Zápisník pouličního hráče - Plzeň

Datum vydání:

Plzeň je jeden z osobních restů, které jsem se snažil dohnat ještě do konce prázdnin, dokud mi platila akční letní jízdenka. Ono přeci jen vypláznout šest stovek za zpáteční tiket by nebylo zrovna moc výdělečné. 

Plzeň 27. 8. 2015-28. 8. 2015

Dorazil jsem s neuvěřitelnou klikou (1 minuta na přestup v Praze) kolem třetí odpolední. Po doplnění zásob v blízkém obchoďáku a správném nasměrování jsem se o chvilku později zjevil poblíž středobodu města. Doporučovaný plac na hraní naproti hotelu Slovan se mi zdál příznivý, proto jsem se zde i usadil. Dříve kolovaly o Plzni děsivé historky s tím, že se zde velmi dobře hraje, ale jakmile vás odchytnou měšťáci (to bylo většinou velmi brzy) máte utrum a ještě to smrdí dost reálnou pokutou. Bohudíky jsou tyto časy dávnou minulostí a hrát se tu dá bez zbytečných byrokratických obtíží. Má čtyřhodinová herní seance proběhla bez úhony a to jsem jednu hlídku osobně potkal (byl jimi potkán), ale pěkně popořadě. Prvně bych rád vyhlásil cenu o nejvěrnějšího posluchače, který po celou dobu mého vystoupení pospával na blízké lavičce a ani proud tónů zesílené kytary ho nedokázal vzbudit. Z terminologického hlediska to byl spíš neposluchač, ale to jsou detaily. Již od začátku jsem narážel na velmi sympatické a zajímavé lidské typy.  Dobrá byla konverzace s týpkem (dle dostupných informací také velký hudební fanatik), který se uvedl slovy ve stylu „no kurva to je hodně zajímavá verze“.  Řeč byla o jedné z mých aranží dylanovek. Fajn rozhovor jsem prokládal dalším a dalším Bobem Dylanem a neopomněl jsem si pořídit i památeční foto (viz galerie), než jsme se rozloučili. Další parádní zážitek mi zprostředkoval bluesový kytarista Dežo. Ten když mě viděl hrát, vytáhl spontánně svou „elektriku“ z futrálu a hned se přidal. Neváhal jsem, odpojil mikrofon a v zápětí jsme si parádně zajamovali v několika bluesových klasikách. Fenomenální, někoho takto živelného a vyhraného bych bral v Olomouci všemi deseti. Těch setkání a výměn informací (ne genetických) s místními bylo mnohem víc, a ač unaven dlouhým cestováním byl jsem po osmé večerní zcela nabitý přívalem energie odčerpané z druhých. Endorfiny vyplaveny, úkol splněn. Ještě nesmím zapomenout zmínit jednu kuriozitu. Plzeň má v těchto dnech nejspíš „největšího ptáka“ v republice. Mechanický opeřenec dlící na sudu na náměstí je součástí loutkového festivalu „Skupova Plzeň“ a já měl tu čest shlédnout generálku výstupu, při níž se tento minimálně sedmimetrový orel vznášel za pomoci jeřábu ve vzduchu, a pod jehož pařátem předváděla mladá baletka v kruhu působivé pohybové kreace. Jo a nad ptákem se svíjel polonahý baleťák (já vím, zní to divně, ale jinak už to formulovat nehodlám).

Druhý den jsem byl kamarádem vysazen v Plzni již o půl osmé ráno. Pokochal jsem se tedy centrem za denního světla, ofotil stylovou radnici a uvážil, že by nebylo od věci si ještě na dvě hodiny zahrát, než nadobro zmizím. Šel jsem tedy hrát, a to za roh místa včerejšího. Nemilý saxofonista si bohužel rozmyslel hrát taky a posadil se s nástrojem zhruba padesát metrů ode mě. Samozřejmě jsme se přehlušovali a ke všemu kus ode mě začala parta debilně se tvářících finančníků stavět stánek české spořitelny. Navzdory tomuto i nedospalosti jsem byl vydatně při síle a ty dvě hodiny odehrál bez mrknutí oka (skoro). Konzumované tekutiny ve správném pořadí: voda, trpké víno od kohosi, voda, pivo od kohosi. Konec.

Diskuse k článku

comments powered by Disqus
Spřátelené weby
Busking.cz The Busking Project Buskerville