Martina Hanáková (absolventka etnologie, hudebnice): Sonda do historie buskingu

Datum vydání:

"Busking není výlučně záležitostí soudobé společnosti, ale kontinuálně přetrvává již z období starověku. Snažila jsem se alespoň částečně vypátrat, jaké body v historii byly pro vývoj tohoto fenoménu stěžejní a kudy všude vedly stopy starších bratrů dnešních buskerů. Ještěže došly až do současnosti..."

obr.: Pouliční performeři z 1. století - Theophorumene

Není pochyb o tom, že tendence umělců k demonstrování jejich talentu na veřejném prostoru je tradice již starověká. Jak se dá ovšem předpokládat, dokladů o této produkci z tehdejší doby není mnoho. Nejstarší nás zavedou na přelom letopočtu, kdy se např. z pera Dia Chrysostoma dozvídáme, jak viděl v Římě učitele a žáky hrající na flétnu či harfu, další malovali a četli básně nebo žonglovali. Také mozaika Dioscourida ze Samosu nám přibližuje podobu pouličních performerů, hrajících Menanderovu hru Theophorumene. Je tedy evidentní, že Řím a jeho města měly své „pouličníky“. Vyvstává otázka, jak a proč se tam dostali. Řemeslnické cechy, tzv. collegia compitalicia, pořádaly své festivaly Ludi Compitales, které se konaly právě v ulicích. Ty byly dějištěm zábavy, plánované i spontánní, na kterých se vyskytovali herci, mimové, pouliční hudebníci či básníci. Compita se stala ústředním bodem pro obyčejné lidi, přirozeným místem pro potulné umělce, kteří nakonec nehráli jen na festivalech, ale vlastně kdykoli…  Jenže jak to tak bývá, vše se dá zneužít a tomu se nevyhnuli ani starší bratři dnešních buskerů. Politické osobnosti začaly umělce využívat ke své propagandě a tak se stalo, že byla collegia zrušena, potom zase obnovena, zrušena, obnovena… Vývoj v tomto období je poměrně složitý, tak se v této krátké sondě posuňme dál.

Středověcí pěvci zpívali takřka o všem, co se odehrávalo kolem nich. Opěvovali většinou události válečné a hrdinské. Sami často válčili nebo alespoň doprovázeli bojovníky
a povzbuzovali je svými zpěvy o bojích a vítězstvích, ať už nad silou lidskou, či bájnou. Ruští skomoroši opěvovali hrdinské činy bohatýrů kyjevského, novgorodského i „zájezdního“ okruhu, franští a gótští skopové pěli o skutcích velkého Siegfrieda, Hildebranda či Karla Velikého, jihoslovanští guslaři svými junáckými písněmi zapalovali bojovnou touhu knížat, severští skaldové líčili velké činy islandských a skandinávských pánů. Ti všichni se tak stali tvůrci národního eposu, který byl impulsem pro tvorbu pozdějších potulných pěvců.

V 11. století přichází na středověkou kulturní scénu světský jednohlas. Za významného činitele lze považovat fenomén trubadúrství. Trubadúrské písně mají svůj původ v Okcitánii, což je středověká oblast na území jihu Francie s přesahy do sousedních zemí. Písně vznikaly
od přelomu 11. a 12. století přibližně do 13. století. Na trubadúrskou tvorbu měla vliv spousta činitelů, přičemž jedním z nich byla latinská vagantská poezie. Skládali ji clerici vagi, potulující se studenti mluvící a zpívající hovorovou latinou. Byli organizováni ve skupinách goliardů
a cornardů, oděni chodili v hrubém šatu z nahnědlé vlny a protivili se nařízením biskupů. Otevřeně komentovali všemožné aspekty lidského života a jejich tvorba se vyznačovala silnou dávkou ironie. Zásadní novinkou v trubadúrské poezii byla skutečnost, že tuto poezii skládali identifikovatelní jednotlivci. Byli jimi především lidé z aristokratických vrstev, avšak i chudší šlechtici, později i osoby původu měšťanského či služebného. Musíme ovšem zmínit,
že trubadúři skládali slova a melodii, ale většinou své skladby sami nezpívali. Tuto aktivitu přenechávali profesionálním hráčům a pěvcům nazývajícím se žakéři (pochází z francouzského názvu jongleur, ten z pozdně latinského joculator, základem tohoto slova je „jocus“ - hra, žert). Byli to potulní hudebníci, žongléři a komedianti, kteří byli buď ve stálých službách daného trubadúra, či náhodně interpretovali písně několika skladatelů. Žakéři se ovšem mohli vypracovat na pozici trubadúrů nebo naopak trubadúři byli z existenčních důvodů donuceni stát se žakéry.

Trubadúrství se stalo velice oblíbeným a expandovalo i do Itálie či Německa, zde už však hovoříme spíše o pokračovatelích trubadúrské kurtoazie, jimiž byli němečtí minnesängři. Minnesang, středověký rytířský zpěv (objevuje se ale i u šlechty a ministeriálů) se vyznačuje opěvováním hrdinských činů a vrcholí v pověstné službě nedosažitelným paním. V samotném kořenu slova „minne“ se ukrývá hlavní obsahový motiv – znamená totiž „lásku“. Od toho pak minnesang – „zpěvy lásky“. Tito rytíři bývali často vítanými zpravodaji a působili tak jako oživující prvek v jednotvárném životě aristokracie. Obvykle je doprovázeli instrumentalisté (žakéři, žongléři) na fidulu, loutnu, harfu.

obr.: Bernart de Ventadorn, trubadúr z 12. století

V období konce 15. a začátku 16. st. nadále stoupá obliba písňového zpravodajství nejen
u měšťanských vrstev, ale proniká i do těch lidových. Nejdůležitějším mezníkem se stal vynález knihtisku. Až díky němu byly zpívané zprávy zafixovány a mohly tak postupně intenzivněji pronikat do života lidu. Knihtisk dal tak vzniknout jedinečné součásti městské
a vesnické hudební kultury – kramářské písni. Primárním záměrem vystoupení kramářského zpěváka nebylo pouze pobavit posluchače a vést ho k osvojení písně, nýbrž celý jeho výstup měl sloužit hlavně jako reklama pro odbyt tisků, které měl u sebe. Praha 19. století se může pyšnit jedním takovým svým „local busker“, a to kramářem Františkem Haisem, který po sobě zanechal své bohaté vzpomínky.

Když bychom byli ve Vídni za doby Marie Terezie a Josefa II., mohli bychom potkat tzv. Liederweiber, lidové písničkářky, postávající nejčastěji u vrat kostelů a městských bran
či v okolí popravišť. Kromě písničkářek se ve Vídni objevovali harfenisté. V jejich zpěvech
se zachovávaly staré balady, lidové a zlidovělé písně. Dokonce se ke konci 18. století sdružili
ve vlastní cech. Zpívali písně vojenské a politické, později se množily písně sociální, mravoličné a zlidovělé. Nejčastěji hrávali v hospodách, každý v té „své“, ojediněle i na ulicích. Byli oblíbeni a dobře odměňováni, a tak jich přibývalo. S větším počtem harfenistů klesala i kvalita jejich písní, až se pak v písních objevovaly i hrubě vulgární prvky a urážlivé vtipkování. Do těchto poměrů zasáhli až Volkssänger, „lidoví zpěváčci“, autoři a interpreti vytříbenějších tehdejších popěvků, kupletů a sólových vystoupení.

Dalším cílem potulných písničkářů byla Paříž. Zde crieurs de journaux chodili s houslemi
či flašinetem a hlasitě zpívali o známých odsouzencích, vrazích, o katastrofách a vraždách.

V Londýně byly oblíbenější ženy – westminsterské písničkářky, které lidé už z dálky poznali díky zvláštní hlasité chůzi a tiskům v ruce. Po předměstských ulicích se spolu s dalšími písničkáři pohybovaly od deseti hodin dopoledne do pozdních večerních hodin, kdy se
 o tajemnou atmosféru staraly svými „criminal-conversations“ o vraždách, nevěrách
a neštěstích. Ve svých aktuálních politických satirách se nebály kritizovat krále, prince a další veřejné činitele.

Další obdobou pro kramářské zpěváky byl běloruský dziad, ruští kaliki perechožije, na Ukrajině to byli interpreti „spivanek", na západě Evropy  „ballad-singer " v Německu a Rakousku  Bänkelsanger" či v Maďarsku  „historiás".

Zajímavým jevem 19. a ještě počátku 20. století bylo nechanické harfenictví (Nechanice
v Královéhradeckém kraji). Organizované skupiny hudebníků s lidovými harfami a dalšími nástroji jezdily za obživou např. do balkánských zemí, též do Turecka, Řecka, Egypta, Ruska, do Číny a Hongkongu, Japonska a Ameriky. Ve svém počínání byli úspěšní a posílali do svých domovů nemalé finanční obnosy.

Za první republiky se v Brně vyskytovali lidé, převážně tělesně postižení, kteří si ke státní podpoře přivydělávali šumařením a zpěvem právě nejčastěji ve dvorních traktech pavlačových domů. Jeden střípek, pravděpodobně z období před druhou světovou válkou, přinesla posluchačka Nočního mikrofóra Českého rozhlasu. Její příspěvek zněl takto: „Dobrý večer, já hrozně ráda poslouchám dneska večer váš pořad a já si pamatuju, já jsem velice stará paní a já si pamatuju, když bývávaly domy pavlačový, chodívávali muzikanti s harmonikou, ne s akordijónem, jak se dneska říká, a zpívali a lidi jim házeli penízky.“

Období mezi druhou světovou válkou a rokem 1989 je možné nazvat jako „období temna“ pro rozličnou pouliční produkci v našich zemích. Jen v šedesátých letech se při uvolnění situace objevuje na Karlově mostě písničkář Jaroslav Hutka s Petrem Kalandrou. Zpřísnění režimu však opět vymýtilo veškeré snahy o tyto projevy na československých ulicích.

Porevoluční doba konečně otevřela možnosti nejen našim performerům působit doma
či v zahraničí, ale možná nás překvapí, že např. andští hudebníci se zde objevili už v první polovině roku 1990, když přicházeli ze západní Evropy.

Jak můžeme sledovat, busking není výlučně záležitostí soudobé společnosti,
ale kontinuálně přetrvává již z období starověku a myslím, že není nadsazené tvrdit, že ať už trubadúr, minnesänger, kramář či dnešní busker, všichni byli a jsou oživujícími prvky ve všednosti života obyvatel naší planety.

foto.: Stanley Voda - jedna z hlavních postav brněnské buskerské scény  

Zdroje:
HANÁKOVÁ, Martina: Fenomén pouličních muzikantů (na příkladu města Brna). Brno, 2014. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav evropské etnologie.
COHEN, D. – GREENWOOD, B.: The Buskers. A History of Street Entertainment.
Newton Abbot: David & Charles, 1981. 

 



Diskuse k článku

comments powered by Disqus
Spřátelené weby
Busking.cz The Busking Project Buskerville