Všechny moje myšlenky nyní kazí jakási cenzura. Zapnula se a říká mi: „Kubo, to co děláš, jsou odpadky, dej si sakra pohov, jo?“ Je plná pochyb. Kdyby si byla jistá, tak by to řekla rázně, nepoložila by na konec věty „jo“ s nesebejistým stoupnutím v hlase. Takový to „jo“, když se chcete ujistit, že váš kamarád, kterého jste právě vyzvedli z odvykačky, nezačne zase brát perník. Jo, nejspíš začne a stejně tak já něco napíšu.
Jsem kluk, co hraje na kytaru a zpívá. Někde napsali, že jsem s hudbou začal v bambinech, ale já to tak vůbec neberu. Nikdy mě nebavilo zpívat proto, abych udržel čistej tón a dělal všechno správně, technicky. Baví mě lovit v písničkách pocity a ty se snažit zapálit jako sirku před lidmi. Hraju po Praze, kde se jenom dá a kde mě to baví.
Vskutku nevím, jak víc bych se představil, je těžký se najít, když se člověk v sobě topí jako Holden Caulfield. Snad víc řeknou příběhy, které sem budu pravidelně psát. Příběhy z hraní v naší Praze, ale i po Evropě. Vedu si deník, takže největší práci mi nejspíš dalo těchto pár řádků, které jsem teďka sesmolil.
