Frontman kapely Jelen Jindra Polák: Publikum na ulici je přísnější než v klubu

Datum vydání:

Než založil kapelu Jelen, která letos přišla se svým prvním oficiálním videoklipem k písni Nebe nad Prahou, získával frontman a autor skladeb Jelena Jindra Polák zkušenosti s publikem v několika kapelách, ale také na ulici. Především v irském Corku a v Praze. A k pouličnímu hraní ho to stále táhne, i když už Jelen u Universalu natáčí album.

Jak jste se dostal k hraní na ulici v Irsku?

Někdy v roce 2008 jsme vyrazili na více než tři týdny do Irska s bráchou, který je taky muzikant. V Česku se tehdy na ulici bez povolení hrát nesmělo. Přijeli jsme do Dublinu, kde jsme se rozkoukávali. Posléze jsme ale vyrazili do Corku, ze kterého jsem byl úplně nadšený. A v tom městě jsem si poprvé stoupl na ulici. Peníze jsme měli na cestu tam a zpátky a nějakou malou rezervu, abychom měli alespoň ze začátku na ubytování. Z toho, co jsme si vyhráli na ulici, jsme tam pak žili, jedli a pili. A já jsem si pořídil i kytaru.

Jaké byly první pocity z hraní na ulici?

Ze začátku se člověk stydí. Stoupne si tam a připadá si fakt nemístně. Je v cizí zemi a dělá něco, co neměl z domova vyzkoušené, protože to v Česku tehdy ani pořádně vyzkoušet nešlo. Pak chvilku hraje a zjistí, že to nikomu nepřipadá divné. A tak se osmělí a začíná zjišťovat, kam až může jít, co lidi baví a co ne.

Byl jsem zvyklý z Česka hrát v klubech a s kapelami, teď jsem byl sám za sebe a vůbec nevěděl, co od toho čekat. Říkal jsem si: Tady je tolik lidí, kteří hrají, velká konkurence. Hodí mi tam vůbec někdo něco? Jaké to bude?

A jaké to bylo?

Zpětná vazba je okamžitá, tím je to hrozně poučné. Člověk se hodně naučí, co lidi oslovuje, co jim vadí, co je jim příjemné. Je to úplně jiné než v klubu. Tam většinou lidi přijdou z nějakého důvodu. Na vybranou konkrétní kapelu, nebo proto, že jsou tam známí. Takže když je to nestrhne, tak si třeba více povídají, ale pořád tam sedí, pořád tam jsou. Člověk je tak nějak chráněný, stojí na pódiu, má vymezený prostor. Ale na ulici stojí uprostřed všeho. A když se to někomu líbí, tak se zastaví. A když se to nelíbí, tak se prostě nezastaví. Odezva je mnohem přísnější, ale zároveň milejší. Člověk opravdu vidí, jaká je skutečnost.

Hrál jste tam na ulici anglicky, nebo česky?

Většinou anglicky, sem tam něco česky.

Jak reagovali místní na češtinu?

Nebyla tam nějaká viditelná změna oproti angličtině. Já myslím, že lidé na ulici vnímají hlavně tu melodii, tu písničku. Pokud je to baví, zastaví se a nevadí jim, že se zpívá jiným jazykem. Navíc to bylo v Irsku otevřenější. Rozhodně jsem necítil, že by si lidi říkali: Hele nezpíváš anglicky, my Ti nerozumíme, to nechceme slyšet.

Jak hodnotíte tu cestu zpětně?

Byl jsem nadšený z toho rozdílného přístupu - k muzice i k životu vůbec. V Česku jsou lidi opravdu uzavření, hodně si drží odstup, kdežto v Irsku je všechno hodně přímé. Hned první den, když jsme byli v Corku, a vyšli s kytarou na ulici, zastavil nás kluk z místní buskerské scény. Hned se s námi seznámil a pozval nás večer na hraní do hospody na takzvaný open mic session. A my jsme tam přišli a bylo to super.

Byla to velká škola. Člověk se naučil, že se nesmí držet zpátky, že se nesmí bát komunikovat s lidmi. Musí být akční, ale nesmí zase přehánět. Pořád to musí být upřímné. V Irsku jsem potkal spoustu zajímavých muzikantů.

Po příjezdu z Irska jste se rozhodl zahrát si na ulici i v Praze…

Ještě nějaký čas se to nesmělo bez povolení, ale pak se to otevřelo. Já jsem se v té době snažil najít muzikanty, dát dohromady kapelu. Seznámil jsem se s akordeonistou Sašou Yasinskim z Běloruska, který s námi občas pořád hostuje. A s ním jsem tehdy hodně hrál venku, kolem Staromáku, Národní třídy a dole na Václaváku. V práci (dělám grafika ve vydavatelství) na mě tehdy hodili nějaký průšvih, který nebyl můj, a dostal jsem vysokou pokutu. Měsíc jsem nemohl vyjít s penězi, tak mi tehdy to hraní na ulici hodně pomohlo.

V čem je jiné Česko a Irsko co se týká hraní na ulici?

V Irsku to má tradici, lidé to berou jako normální, příjemnou věc, kterou mají rádi. A i když v Praze už lidi začínají být vstřícnější, pořád to velká většina bere tak, že na ulici někdo stojí a žebrá. Pořád nechápou ten princip, že je to koncert, umělecká produkce. Myslí si, že člověk dělá kravál a chce, aby se mu házely peníze. Takhle to není. Člověk si chce zahrát, chce, aby se to lidem líbilo a samozřejmě, když za to dostane nějakou korunu, je to skvělé. Ale není to ta hlavní věc, neměla by být. Jsou ale samozřejmě lidi, kteří hrát neumí a dělají to jen kvůli penězům. To ale posluchači poznají. Ale mám pocit, že v centru převažují ti dobří, ti co opravdu něco umí.

Já mám radost, když lidi přijdou, poslechnou si mě a jdou dál. Nevadí, když tam nic nehodí, o tom to není. Potěší mě, když se zastaví otec s dítětem a třeba jen tancují, tleskají. Je to daleko lepší, než kdyby někdo prošel kolem, neotočil se a hodil mi stovku.

Teď máte kapelu, která je pod křídly vydavatelství, vaše písničky zní z rádií, připravujete desku, natočili jste klip, ale puzení k hraní na ulici asi máte stále…

Já to hraní na ulici mám hrozně rád. Nemáme tolik času, ale plánujeme s klukama, že bychom přes léto chtěli hrát po Praze. Zjistili jsme, že čím fyzicky blíž je nám publikum, tím se nám hraje lépe. Máme rádi přímý kontakt, jsme akustická kapela a nemáme s tím problém.

Bohužel v Čechách není buskerská tradice. Tahle část muzikantství není moc známá a uznávaná.

Nemyslím si, že by člověk měl být buďto busker, nebo muzikant co hraje po klubech a vydává desky, chodí do práce a živí rodinu. Myslím, že to jsou všechno prostě jenom různé části muzikantského života. A v Irsku to tak funguje - někoho vidíte přes den s futrálem na ulici a večer ho můžete vidět ve vyprodaném klubu pro 500 lidí. Proto se tam nikdo nekouká na buskery jako na žebráky. To je ideální stav, ke kterému by to mělo asi dospět i v Česku.

V hudbě Jelena jsou irské vlivy. Co se vám líbí na irské muzice?

Jsou to keltské kořeny, které máme společné. Protože Keltové šli z Ruska, přes Česko, Francii než zamířili na ostrov. Já vlastně neberu irskou muziku jako něco odděleného, pro mě je to všechno propojené. Je to v nás.

Chodíte si někam poslechnout buskery?

Cíleně ne, ale když chodím po Praze, tak občas potkám zajímavé lidi. Třeba Jirku Šámala, který má takový zvláštní železný buben, kterému se říká hang drum a na něj hraje po Praze a je strašně šikovný. Teď uvažujeme o spolupráci, že by nám něco nahrál na desku. Také si rád poslechnu Jakuba Ondru, kterého lze potkat na pražských ulicích. Nedávno jsme se bavili, že bychom zkusili i nějaké společné hraní, tak uvidíme.

Diskuse k článku

comments powered by Disqus
Spřátelené weby
Busking.cz The Busking Project Buskerville