Co teď? Ptá se mě můj spoluhráč Matouš. Což takhle jít hrát někam do klubu, do hospody? Zahrajem tam a pak tam vyberem peníze do klobouku. Co říkáš? Smělá otázka chvíli visí ve studeném vzduchu. Chvilku nad tím přemýšlím a připadá mi to bláznivé...Ale, co.. v Dublinu je to normální, tak proč ne v Brně?
A tak jsme zapadli do nedalekého baru, který jsem už znal z různých akcí. Při vstupu jsme se zeptali obsluhy, zda bychom mohli trochu zahrát a pak vybrat peníze do klobouku. Chlápek u baru souhlasně zakýval. A ještě dodal, že si rád poslechne trochu živé hudby.
Parádní! Matouš vyndal saxofon, já didgeridoo, udělali jsme si mezi stoly trochu místa a začali jsme hrát. Byli jsme ještě plní akční energie z ulice a naše hudba tomu odpovídala - plná dynamiky se do prostředí baru hodila a oslovila většinu popíjejících. Po třech písních jsme se odvážili obejít stoly s kloboukem a byli jsme příjemně překvapeni, jak byl náš buskerský kousek úspěšný.
Lidí bylo jen málo, ale každý hodil minci větších hodnot. Vybrali jsme na drink pro každého z nás.
Museli jsme zapít to, že jsme pozvali sami sebe. Stačilo smíchat naši hudbu, trochu smělosti s energickou iniciativou. Účinek tohoto koktejlu byl maximální. A free drink pro hřejivý pocit buskerského zadostiučení stačil.
Akci už jsme ale neměli odvahu nikdy nezopakovat. Byl to totiž jedinečný kousek toho odvážného večera.
